MÁJOVÝ VEČER

Za jelenem s hvězdou zlatou

běží dítě do strání,

zmateno se večer vrací,

pohádka se někde ztrácí

a zbylo jen zklamání...

Za pokladem v lůně země

kráčí chlapec do světa,

strhán bídou, duší chorý

na večer jde žebrák s hory,

hlava stříbrem prokvétá...

Za úsměvem nejkrásnějším

schází jinoch v údolí.

Večer ostrý vítr vane,

všechny věci milované

v mlhách zahnal do polí...

Jaká divná poesie

mnou i tebou prochvívá?

Ve tvé hlavě, v mojí hrudi

prý se štěstí neprobudí

pohřbené tam za živa!

Jak to šumí tesknou notou,

všechno obraz najde si!

Kdo to venku naříká si?

To si češe plavé vlasy

slepá víla pod lesy.

Proč by slepá? Viděl jsem ji,

nesníš také o kráse –

ještě teď se smysly matou:

na jelenu s hvězdou zlatou

seděla a smála se –!