Mák.

S blahou pýchou na stepilém stonku

zvedá mák svůj sličný květ,

usmívá se v širý svět,

jak by volal růžný jeho ret:

„Nevíte, že já jsem králem na záhonku?“

V pravdě, hle! co krásnějšího v poli?

Nachu něžné proměny,

červánkové plameny

v něžné číše květů vkouzleny;

žádný soupeř v nivě s mákem nezápolí!

Obilí, svým skromným květem siné,

v obdivu a dumání

zvlněno se uklání

při těch barev luzném zkvétání.

„Tys všech polí králem!“ svorně máku kyne.

Opadala máku květná krása;

na záhoně kol a kol

hrdě vypjal na vrchol

makovičku mladou každý stvol,

korunku to, která slávu jeho hlásá.

„Nejen květy, nyní plody vizte!

V makovičce natisíc –

nazbyt zrnek! má kdo víc?

Jak jste chudi všichni vy mně vstříc!

Není-liž teď na vždy vítězství mě jisté?“

Obilí mu vzdává hold svůj němý;

klásky mají zrna sic,

leč jak málo, skoro nic

proti úrodnosti makovic!

Sklánějí se máku hluboko až k zemi.

Avšak po žních – jiné účtování!

Z klasů skromných k potravě

chléb náš kyne zlatavě,

ale z máku, po vší oslavě,

po vší kráse přec jen – lektvar pro uspání!

Kytku z květů máku v plném skvění

podejte těm geniům,

jejichž plodů tresť je omámení, –

opium.