Makariova rada.

V chýš Makaria, v místa lidu skrytá

zavítal kdysi mladý eremita.

Kde život v poušti vedl osamělý,

jej Makarius vítá do své cely.

„Slyš, otče můj,“ – tak starci jinoch praví, –

„klid svojí duši hledám bez únavy.

Jdu za štěstím jak dítě za motýlem,

však pouze pel vždy setru v křídle bílém.

A pod rukou, jak chvělo by se strachy,

zas letí dál mé štěstí, motýl plachý.

Ač vykonám, co svědomí mi vnuká,

mír z duše mé vždy plaší lidská ruka.

Ať vážím slova, střežím svoje činy,

vždy nedostatky vidí na mně jiný.

V tvou, otče, moudrosť naději svou kladu, –

já přišel k tobě prosit za tvou radu.“

Dí Makarius vážně k jinochovi:

„Ten pustý kraj sám dnes ti radu poví.

Kde v blízku poušť se mrtvých kostmi bělá,

tam, bratře, spěš, – haň ona mrtvá těla!“

V poušť jinoch kráčí s udivenou lící,

kde pochováni byli poustevníci.

Když mezi rovy svého došel cíle,

zří kosti v písku, vidí lebky bílé.

I spílá jim a tupí je a haní

a již i kámen chví se v jeho dlani.

Jim přeje zmar, by tlely bez památky, –

pak v opatovu chýš se vrací zpátky.

Vstříc jemu z dáli Makarius volá:

„Nuž jaké hlasy zaslechl jsi z dola?“

– „Z jich mrtvých úst já neslyšel ni slova.“ –

„Tož vrať se, bratře, vrať se k mrtvým znova!

Když k potupám a k haně byli hluši,

snad chvály zvuk je z klidu jejich vzruší.“

Jde jinoch zpět zas ke svatému poli

a chválí mrtvé, zve je apoštoly.

Nechť ve mramor se jméno jejich vpíše, –

jsou hodni slávy, hodni nebes říše!

Leč marně volá, marně mrtvé chválí,

dál mlčí poušť, jen vytí slyšet v dáli.

V tom za ním opat eremity ptá se:

„Co řekli nyní mrtví po tvém hlase?“

Dí poustevník: „Já marně volal na ně!

Klid zachovali ke chvále i k haně.“

A stařec vážně k jinochu se kloní:

„Slyš moji radu: Jdi, – buď jako oni!“