MAKEDONIE.

Vardar plyne skalinami,

od Rylu se řítí Struma –

na balvanech nad vodami

sedá zkrvavená duma.

Sedá v mlhách nad jezery,

sedá k chatě pobořené,

pláče pro bulharské dcery,

pro panenství zhanobené.

Sedá k dědin spáleništi,

v němž se štěstí v krvi válí,

zří, jak vrahů zbraň se blyští

od požárů ještě z dáli.

K zabitému hospodáři,

k mrtvé jeho ženě sedá,

jejíž ňadro v ohně záři

nemluvněte ručka hledá.

Do hor prchá od té hrůzy,

v lesní pustiny se hrouží –

všude, kam se šine v chůzi,

nad kořistí supi krouží.

A kde nezří čerstvé krve,

vybělené vidí kosti –

jak je dnes, že bylo prve,

dí ta mluva minulosti.

Prchá ještě výše k Rylu,

sedá k ohně záři rudé –

zří tam povstaleckou sílu

snít, že jednou jinak bude!

S nimi v příští dobu patří:

podél Vardaru a Strumy

dvojím proudem táhnou bratří,

nesou volnost v smutné rumy.

Podali si posléz ruce,

nesou žalných dějů konec:

kde dřív jenom zmíral v muce

žíti bude Makedonec!...