MAKOVÁ

Na vrchu v samotě se bělá kostelík.

Jdeš k němu lesní stezkou podél svahu,

kde stromům rozumíš, když šumí nebi dík

za klid i bouře, věčnou rovnováhu,

za výkřik radosti i tichý bolu vzlyk,

za sladký slunce žár i rosnou vláhu.

A zachce se ti žít tu jako poustevník

v pokání, samotě a tichém blahu,

pít vodu z pramene, spát v jahodiní,

znát rozkoš stínu i krvavou záři,

snít, že vždy rosteš a jsi nebi stále blíž...

Tu chápeš velké lásky dobrodiní

a úsměv, jejž zříš v bolné Krista tváři,

jak zázrakem by snímal s duše vin všech tíž...