MAKOVÁ KYTICE

Na lukách dole řinčely kosy,

nahoře v polích perlami rosy

pomalu brodil jsem se jak zvěř;

z ranního navracel jsem se lovu,

ze všech stran kynul mi pod nebem z kovu

kvetoucí šípkový keř a keř.

Ale já mimo šel a jen jsem stanul

všude, kde rudější makový planul

dnes ráno rozvitý květ.

Pole a pole mou skládala kytku,

smělou a veselou, zářící kytku,

na kterou hleděl celý svět.

V dědině teprv se probouzeli.

Jen dělníci jdoucí do práce zřeli

po očku na kytku červenou.

V kalném tom šedivém dnešním ránu

do květovaného dal jsem ji džbánu,

na okno postavil – barvu svou.

Zpívá a jásá. Pomoci nelze

křesťance Marii, židovce Else,

každá ji políbí pohledem.

Sedláci, měšťáci, profesoři

líbají kytku. A kytka hoří

drzým a pohanským plamenem.