Makové květy.

Zas maku plameny zřím v moři klasů...

ty rudé květy jistě z krve pučí,

již sála česká země s trpkou žlučí

z těl selských rebellů za dávných časů.

Je nahořklý náš chléb tou starou krví,

žluč praotců nás podnes hořem sytí,

ba po staletích ještě lítost cítí,

kdo oře zde a slzou pálí brvy.

Kdo děda bil, vždyť měkce líhá posud

a z pyšných zámků k lidu shlíží temně...

Což věčně jenom sloužit je náš osud?

Jen smutnou mohylou je naše země,

prach otců dřímá tiše v jejím klínu

a jejich vzdor, ten doutná v hrudi synů...