MALÁ HVĚZDA.

Ty hvězdičko modrá nad zemí,

tak modrá, tak malá, tak skrovná,

že moh’ bych tě sevřít, zdá se mi,

i do malé pěsti své zrovna.

Když hvězdami vzplane temná výš,

a celé se zajiskří nebe,

já hledám tě vždycky a – odpustíš? –

tak trochu mám na mysli sebe.

Ty záříš s tak vlídným úsměvem,

jenž za noci činí tě kráskou,

ó, jistě ty také stejným k všem

tu soucitem planeš i láskou.

A co ty dbáš, cestou ujetou

nad spoustami domův a věží

že za velkou zářící kometou

sta jiných hvězd překotem běží?!

A co ty dbáš, tichá ve snách svých,

že před tebou, za tebou skvěje

se řada hvězd větších, krásnějších

a pouští se v závod a reje?!

Já chápu tě, věř mi, a mám tě rád

na nebeském pásu tom zkvetlém,

že třeba jen malá, chceš sama stát

a zářiti vlastním svým světlem!

Snad učený někde profesor,

jenž na zemi žije jak v hrobě,

teď nasadil skla si na svůj zor

a upřeně dívá se k tobě.

Však čím se víc dívá, žasne tich

a učenou hlavou svou vrtí:

Že půjde ta hvězda tak, nebyl bych

řek’ ani do nejdelší smrti!

Dle výpočtů přesných, autorit,

jež sotva kdo v budoucnu zvrátí,

ta hvězda přec měla v pravo jít

a ne se tak na levo dáti!

Však ty se jen smíchem otřeseš

v tom zářícím oblohy sále.

Co hloupých ti rozum? Co učených lež?

Svou cestou jdeš s úsměvem dále.