MALÁ KOKETKA.

Jak Coppayovi se štětce by padla,

dlouhé má punčošky, kloboučkem pentle třepá,

ví v osmi letech už, že bude jednou lepá,

a ráda již se dívá do zrcadla.

Těší se na bál, chodí do divadla,

učí se tančiti a k modě není slepá,

vějířem bratříčka, jak viděla to, klepá,

jenž dá se v pláč jak vosí pro žihadla.

Jak sestry, když jdou čísti Paul de Kocka,

se ztrácí v koutek někam, písmo loká,

a třeba nečte, hýbe aspoň rtoma.

Je unavena, dnes ji bolí hlava,

dí: Škoda, dnes mne salon očekává!

a k panské: Nejsem pro nikoho doma!