MALÁ KŘÍŽOVÁ CESTA (VI. VERONIKA)

Kdys modrým kvítkem pokryl zem,

na blankyt smál se blankytem.

Pak vytržen na ladách schnul,

a máčen zas, by odprahnul,

po dřevěných i železných

mučidlech přešel potom tich,

až v nový tvar ten modrý len

byl spředen, utkán, vybílen.

Šátečku bílý, duše má,

za ňadry tiše složená,

teď zase rozkvěť, rozviň se,

na bolestnou Tvář přiviň se,

a vtiskni si ji ve tkáň svou!

Ta bude věčnou slávou tvou.