MALÁ MAŘENKA.

Má bílé čílko, hnědý vlas a rtíky,

jak květ planého máku do krvava,

dvě zářná očka šelmovsky tak smavá,

a lichotivě za vše žvatlá díky.

Co prostoty v tom jejím dětském hlase!

a z daleka vždy, zda něco nesu, ptá se.

A má mne ráda. K večeru vždy z dáli

mně spěchá vstříc a ručičkama tleská,

k pusince špoulí ústa malá hezká;

pak za ruku mne chopí šotek malý,

„strýčku pojď,“ tak praví

a vede k hračkám do besídky,

jež v zahradě u naší přistavěna zídky.

A pak to počne. Co tu řeči, smíchu,

co povídaček, hovoru a ptaní,

co proseb, slibů, žertů v usmívání!

Tu na chvíli jsem šťasten zas a v tichu

tom odlehlém rád po denním trudu

se skrání střásám umdlení a nudu.

A myslím vždy, jak velké tvé štěstí,

ty něžné děcko, jež ti život zlatí,

v němž líčko tvé vždy více růžovatí,

vše v pořádek se mění čarné zvěstí.

Ty nevíš nic o záští a zlobě,

nic v příští co tě čeká době!