MALĚ MĚSTO

A malé město půvabu že nemá?

Kdo řekl to, ten poesie prost

jen slepé oči na procházku vodí.

Což v podvečeru není ho tam dost

pod šerem loubí, když stín noci vzrost,

neb u kašen, kam pro vodu se chodí?

Což nevoní tam jasmín ze zahrad

a bílým květem ňadra nedýchají

jak plody, které při měsíci zrají

a jež smí utrhnout jen vzácný host?

Ruch každý sleduje a zvídá chtivě,

kdo cizincem je, jehož auto-drak

sem zanesl, neb žena ta, již mrak

závojů černých tíží. Stejnou mírou

o vše se stará jeho zvědavost,

když zvídá oknem, nebo dveří škvírou,

tu odsoudí, neb přijme na milost.

Má půvab svůj, má vůni svoji rodnou

zatuchlých krámků, stínů v klenutí

a v rámci oken květy muškátu,

jež k vstupu zvou, a přece nenutí

jak slova, která lhostejností bodnou.

A neptej se, zda volíš chvíli vhodnou,

když nad stolem zříš lampu rozžatu

jak známých očí vlídné kynutí.

S muškátem v pozvání se jistě shodnou,

a ty k nim vejdeš – duši v pohnutí.