MALÉMU DÍTĚTI.

ODEŠLO jsi, dítě zlaté,

od nás do dáli;

kdybychom tě na stokráte

zpátky volali,

nevrátíš se, andílku. –

Bůh tě dal jen na chvilku:

krátká radost, žalost dlouhá,

bylo’s Jeho půjčka pouhá. –

S bohem, andílku!

V bolesti tě porodila

tvoje matička,

tisíckrát tě políbila

smavá na líčka;

teď už ani jedenkrát

nebudeš se na ni smát,

ani ve dne, ani v noci

nebude už nikdy moci

tebe zulíbat.

Budeš spáti nevesele

v hlíně pod travou,

už ti nikdo neustele

měkce pod hlavou.

Tvrdou, ty můj andílku,

budeš míti postýlku,

a už nikdy na úsvitě,

zlaté slunko nezbudí tě; –

s bohem, andílku!

Smrt tě pokosila tady,

vyrvala tě nám,

ale Bůh své do zahrady

přesadil tě sám

mezi rajské květiny;

bez hříchu a bez viny,

jak tě poslal v světa zmatky,

vzal tě z náručí tvé matky

v nebes výšiny.

S bohem buď, mé zlaté robě,

s bohem na ten čas;

On, jenž dal a vzal tě k sobě,

vrátí nám tě zas.

Do života únavy

smrt až k nám se dostaví,

ty u lůžka mrákotného

budeš jako anděl Jeho

stát nám u hlavy.