Maličcí.

Dnes pod jednu vše klesá úroveň

a kolečkem je pouze každý v stroji,

všech snah a skutků skrovničká jest žeň,

dnes každý sprostý voják v šiku stojí,

kde stačí sloupek, nač tam pochodeň?

vždyť podivně se každý světla bojí,

táž svíčka Bohu se i ďáblu pálí:

tak v malém světě dnes je každý malý.

Kdys nestačily Kapitólu fresky,

vše pojmout, čím se chvěla lidská hruď,

dnes na vignety jen i arabesky

se scvrká vše, díc: „Hezky skromný buď!“

v plakáty geniů se skryly blesky,

myšlenky zlato těkavá je rtuť,

hrát na titana – vkus je zastaralý,

jen z blízka posviť naň – je každý malý!

Dnes v posměchu se všední bláto deptá,

co nad prostřednost křídlem vzlétá výš,

již bouří zdá se, co jen vánkem šeptá,

a velká hora malou rodí myš;

mláď ignoruje vše, neb soudíc reptá,

ku kritice než v čin hotova spíš;

jak rakety jsou ideje, jež vzplály,

a jejich vzlet i pád jest stejně malý.

Ó století, jež prvním ve úsvitu

jsi začlo Zory břesknou fanfarou,

dnes reky schromlé neseš na svém štítu,

tlum starců jen za mládež bujarou,

dav mělkých sketů, lačných parasitů

v rej tančících jen módy fujarou,

již mní, že fráse z lepenky jsou skály,

kterými spjatý jejich svět je malý.

Chtí dobýt svět a imponovat světu

jen kolportáže rykem titěrným,

když pilně zapíší si na manšetu,

co druhu druh řek’ slovem důvěrným,

jak nosy z vosku zkroutí každou větu,

a žurnál pranýřem dnes příšerným,

co v dopise brk zradil málo dbalý,

tam vbito svědčí, jak jich obzor malý.

O písmenu se hádají a slovo,

co boží duch se vznesl nad vody,

zří podešvů jen vlastních na olovo,

vše vykličkují hříčkou náhody.

Ó písni, sirotku, ó kráso, vdovo,

tvář vaše svůdná, plna lahody

se v závoj smutku resignace halí,

dnes ráje vyhnanci jste v ten svět malý!

Sta máte jmen, sta kapliček a chrámků

si pro vás každý stranou staví zvlášť,

na srdce tisíc, na ústa sta zámků,

a ve všem podezření, lest a zášť,

jen modernosti když vše nese známku

a podle větru hbitě točí plášť,

a síla, velkost? – Jaké ideály!

čím větší zisk, tím šťastnější svět malý.

Sta hesel, šiboletů, škol a půtek,

sta model kolem, a přec žádný bůh,

a frásí tisíce a žádný skutek,

jen hmyzu hemžení, ne zdravý ruch,

sta osnov, plánů, kterým činu útek

v začátcích zhacen, samý slib a dluh,

a bělmo předsudků všech oči kalí,

jež před sebe jen zří a v svět svůj malý.

Tak prostřednost jen „Evoe!“ své vřeští

kol pobořených pravdy oltářů,

cíl velký hasne v drobném mlhy dešti,

ne v rukách mecénů – leč kramářů

se svíjí píseň, která zoru věští,

i dílo malířů a sochařů,

a nad vším smích se vznáší neskonalý:

Ó jak jste malí, nekonečně malí!