Maliny.

Les voněl, ptáci pěli a každý list se třás’,

nad skrytem šerých skalin tlum jedlí rozpjal střechu.

My v jejich stínu dleli a všude kolem nás

tak husto bylo malin, že slabé nitky mechu,

jak červánky se rděly, jichž rudý žár již has’.

Já kráčel dál, však ona se sklonila a v spěchu

do hebké svojí dlaně je kladla sbírajíc,

až náhle polekána, když nezřela mne víc,

tak pravila mi hlasem, v němž třásl se vír vzdechů:

Pojď blíž a sbírej se mnou, les je tak tich a pust

a dlouho již, co v listech den žhavým svitem zmíral;

já cítím v srdci bázeň a tajné chvění růst!

I poslechl jsem, tuše strach, jenž ji v duši svíral,

a klekl bez odmluvy do maliní a sbíral...

Však sladčeji! Hned ústy z těch malinových úst!