Malíř.

Na břehu moře

jakýsi malíř,

před sebou plátno

napnuté v rámu,

paletu v ruce

s barvami, štětcem,

maluje moře.

Myslím si: Maluj!

Co štětcem chytneš

na bílé plátno,

budou jen asi

šedivé barvy,

a sotva vlny,

a nikdy moře.

Ne, nelze zmoci,

takové látky

vznešeně prosté,

kde jednotvárnost

nesmírné plochy

vln oživuje

rytmický pochod!

Malíř však dále

nanáší barvy,

maluje vlny,

bílých pěn stříbro,

až bylo moře,

hloub i šíř mělo,

že jsem se divil.

Ba zdálo se mi,

jak by se dmulo,

šplíchalo o břeh –

„Ó, mistře,“ zvolám.

„Stvořil jsi zázrak:

obraz tvůj žije,

dýchá a cítí.

Já také přišel

malovat moře –

žel, tvých že nemám

kouzelných barev,

mám jenom slova:

pouze hrst drobných

pískových zrnek.

Kterak z nich stvořit

umění palác

s bílými sloupy,

se zlatou bání?

Jak do veršů spjat

obrovské valy

vln, mořských dálek?

Mistře můj, poraď!“ –

„Víš dobře, pěvče,

umění tvého

říše že jinde –

Jedno však radím:

pozoruj moře

ve dne i v noci.

Uzavři v nitro

s krásami všemi:

v útvarech veršů

skane ti z péra –

vnímavé duši

zazní z nich echo

valného moře.“

Sklopil jsem hlavu,

stín pochybnosti

chovaje v duši –

pak ptám se tiše:

„Odkud jsi, mistře?“

„Němec jsem z Pruska.“

„Já z Moravy Čech.“

„Synové rodin,

jež věky dělí

plemenné záští,“

dí malíř temně.

„Ve službách krásy,

v umění bratří,“

pronáším vřele.

Objali jsme se

a ruku v ruce

spřádali hovor

o nezbádaných

záhadách tvůrčích,

oba dva zpiti

velebou moře.