MÁLO MÍSTA.

V stínu hrušky

do podušky

zkvetlých sedmikrásek

bez únavy

klícku staví

Martin černovlásek:

ruka hbitá

jen mu kmitá,

stěnu roubíc ztenka,

a ty oči

kam se točí?

Slunským do okénka.

Pro Maryšku

si tu chýšku

Martin robí s chvatem;

jak si výskne,

až ji stiskne

v útulku tom zlatém,

až jí poví,

co ty krovy

pod svým doškem krejí,

co jí milé –

od té chvíle

všecko že jest její.

Na ni pouze

mysle v touze,

jinak každodenně

plány snová,

měří znova,

vzdychá, stavbu měně:

kéž jen střevíc

místa je víc

pro kolébku dítku...

a již zasáh’

málem na sáh

matce do příbytku.

Rýč mu rázem

padl na zem,

máť jej zdvihla sama:

„Tak, tak, synu,

měj se k činu –

překáží ti máma?!

Doch jí škubej,

stěny rubej,

zuž tu zeď i tuhle –

máť je skrovná,

ta se srovná

jednou, viď, i v truhle!

Ach, tož chutě –

sama zvu tě!

Ale rozvaž, synku,

zda tě kdosi

neuprosí

jednou k odpočinku,

a co v domě

zbude po mne

kout, snad dá jej – tobě:

kéž tam, dítě,

netlačí tě

víc než mne pak v hrobě!“...

...Syn chví rtoma:

„Maměnko má!

dám se na pokání –

mně i ptačí

hnízdo stačí

s ženou k milování.

Však až ke mně

čapí plémě

nalítá se dosti,

až tu všude

plno bude...:

– bábě pošlem’ hosti.“