Maloměstské výstavy.

Ó, jak to blaží mne, jít za letního parna

do města menšího přes tichý, stinný les,

přes polí rozlohy a luka jednotvárná,

a bujné močály a mrtvou, slunnou ves!

Tam cítím vůni hub, jak před okny se suší,

a rozestřený len kol drobných baráků,

tam z nízké kovárny ráz na ráz snivě buší,

a modrý, řídký kouř se valí v oblaku. –

Tak z rána k deváté když dojdeš k bráně města,

zkad pošta obrovská se líně béře v před,

hned k velkým plakátům tvá bludná vede cesta,

kde o výstavě zvíš a vír tě strhne hned

na valy zámecké, kde šumí to a kypí,

ruch, hudba, rachot kol, krav táhlý, temný řev,

a pathos řečníků a výstavníků vtipy

a strojů skřípání a rozjařených zpěv.

Tu všecko uvidíš, co český kraj má darů,

ty chvíš se obdivem ty bujné klasy zřít,

to pyšné obilí a ovoce plát v žáru,

ty krásné kollekce a nadšený ten lid,

ty vidíš, průmyslu jak přátelé se množí

a stroje obrovské zříš v ranním slunci plát,

zřiš dílo zlatníků a ciselérů zboží

a různá řemesla tu vidíš rozkvétat.

A jsi tak spokojen, tak volný a tak klidný,

ty blažen popíjíš pod stínem starých lip,

ty prsty do stolu jen klepeš, žvatláš vlídný,

ty máš jen pro všecko svůj joviální vtip,

a sedíš se správcem a velebníčkem v řeči,

jenž vzepřen o svou hůl tě nutí, bys jen pil,

jenž šňupe pokojně a šeptá, jak se léčí,

co přivez’ bernímu, když v Sedmihorkách byl.

A jsi tak spokojen, ty nevzpomeneš ani,

že všecko, co jsi zřel, je pouze pěkný sen,

že vše je ideál, ten velký klas v svém zrání,

jejž kdosi vybíral z úrody zamyšlen,

že sedlák sedraný u tučné svojí krávy

jenž před jury tu stál tak schýlen, beze slov,

sám ani nevěřil v své štěstí, v kousek slávy

svých snah, ba tušil jen, jak sedraný má krov!

Ba, život veřejný jak Potemkin se spijí

tou nuznou nádherou, – a to je ten náš hřích!

Ó kdo to pochopí, co ran ty masky kryjí,

co lidí zmrskaných a statků vyssátých!...

Ó děsné příčiny, já mnoho zla jsem tušil,

jak šel jsem skrze vsi, jež v šeru vymřely,

kde kovář perlíkem již mdlý a znaven bušil,

jak z panských stodol kdes v tmě stroje řinčely. –

Hnus náhle veliký pad’ na mne jako břímě,

a já si vyčítal, tou pravdou schvácený,

proč jako ostatní ty frase nechytí mne,

jak šťastný moh’ by být můj život ztracený,

jen smutek veliký mne schvátil nenadále,

on blíž se přivalil a nad mou hlavou rost’,

rost’ s písní opilců kdes v temné krčmě malé,

v jich base frivolním se třás’, nezvaný host.