MALOMĚSTSKÝ KVĚTEN.

Vše v svěží vůni. Třešní květy bílé

perlovým leskem svítí s návrší.

Na lukách dětí hejno běhá čile,

a jednou, dvakrát týdně zaprší.

Až na déšť vše tu plyne beze změny:

zvuk varhan v chrámě, živnostníků chvat,

jen večer je teď trochu prodloužený

a pěvce déle slyšíš klokotat.

Život tu teče líně, maloměstsky,

a račím krokem jde sem osvěta:

filistrů duše plní třesky – plesky,

– tak ledacos i ke mně zalétá.

Tak na příklad: v zábavě že prý jedné

dva intelligenti se poprali.

Na to šli k soudu jednou dopoledne

a k smíru si tam ruku podali.

Později prý, když missie tu byla,

nechtěl jít městský strážník k zpovědi.

„Kéž by ho za trest země pohltila!“

Čím ukamenovat jej, nevědí...

Muž jiný, jenž po zbožných ženách dědí,

jenž denně nosí klepy na faru,

jenž dvakrát týdně chodí ke zpovědi

a lotrů spílá J. S. Macharu,

dovolil svému synu, zboř se světe,

by – v synagoze regenschorem byl!

Zde kopřiva jen, blín a bodlák kvete,

v tom vzduchu k žití pevných třeba sil.

„V lékárně asistuje atheista,

– zda do léků nám nenamíchá jed?“

O jiném pánu tvrdí paní jistá,

že v Číně jednou jednu dívku sved.

Tak jde to dále... Klepů se tu rodí,

co po dešti je na pěšinách žab,

v bahně a kalu všecko se tu brodí,

kdo vyje s vlky, poctivý je chlap!

To v městě je... A venku jaro voní....

V korunách třešní zvoní bzukot včel,

s motýlem motýl po lese se honí,

jak duha září křidel jejich pel...

A vůní tou když kráčím za soumraku,

a sním o krásce svojí nejsladší,

jíž zlatý jas se taví v temném zraku,

kus prosy vždy mne rušit přikvačí.

A změniti tu jednotvárnost hnusnou

mně nelze, s níž se vše tu otáčí...

Mít musí denně oslové, než usnou,

svou obligátní porci bodláčí...