Málomocní.

Kdes na pobřeží u Mrtvého moře,

kde kalný Jordan teče pustou strží,

se táhne údolí, tam vládne hoře,

kraj celý zoufalství v svém spáru drží.

Tam zejí díry skalin na okřídlí,

ty rezovaté zavírají mříže;

v těch dírách smutní málomocní bydlí

a řinčí řetězy, by nešel blíže,

kdo náhodou v ty zbloudí kraje pusté.

Jen chvílemi se zjeví za mřížemi

tvář vyzáblá, v níž hoří skvrny husté,

zrak ohnivý, jenž upírá se k zemi.

Zas řinčí řetězy! – Blíž kdosi kráčí...

Ó vrať se, chodče, pod tvou nohou býlí

v ráz uvadne! Viz, nebe jak se mračí,

sup ohyzdný kdes hýká, šakal kvílí.

Však neslyší a kráčí mezi sluje,

tam spěje, odkud prchá každý vždycky,

se zastaví a choré oslovuje,

ba přímo k nim se blíží heroicky.

A tiskne ruce nad sníh děsně bílé

a klade dlaň na oblezlé ty lebky

a jeho slovo je tak vlídné, milé,

a jeho úsměv mateřský a hebký.

A bídným, k němu již vztahují ruce,

se zdá, že roste zář mu kolem hlavy,

že rosa úkoje v jich prýští muce,

jich středem král že spěje věčné slávy.

Tak v bídné žití, opuštěné, marné,

jak mezi málomocné Kristus kdysi,

jak rosa blaživá v dne břímě parné

tvůj, Lásko všemohoucí, krok se vmísí.

Ó zvoňte řetězy jen bídy svojí!

Ó nastavte rty, které morem dýší!

Nechť prchá zbaběle jen, kdo se bojí,

vy zvoňte řetězy, však Láska slyší!