Malostranská skizza.

Jak divny jsou mi vždycky ty malostranské domy,

v něž věků dávno prchlých tak děsné bily hromy!

Jak zvláštní zdá se býti sloh barokní a úzký!

Zde jsou tak roztomilé dvou milujících schůzky!

Přes erby jasným zlatem pruh slunce dolů padá

na obry nad portály, již shrbují svá záda!

Ba, mně se často zdává, když v šeru tady kráčím,

že hlavička kdes v okně se mihla letem ptačím,

že pudrem zaskvěla se a růže nach ji spíná,

co menuet zní vážný ve strunách pianina,

co matrony jdou staré v svit sálu pološerý

a skrz lorgnety hledí v rej tance na své dcery,

jimž křížem přes ramena nádhera šátku vzplála,

jak Antoinette kdysi jej v pýše nosívala.