MALÝ HRDINA.

Jáno –! Janku –! hrozný hochu,

kam se ženeš jako štvaný

po kolejích? Vrať se, stůj!

– Jak má nohy sluncem hnědé –

Jáno, pro Kristovy rány,

vlak již do tunelu jede!

Dítě drahé! Synku můj!

Mámo – mamko – mamičko –

hvězdičko má – sluníčko.

Žneš si, žneš – však v horské bráně

šklebný balvan na balvaně!

Kdo jim řekne – zachrání?

Vlak, kůň divý, pohádkový,

z nýtů, plátů, ocelový

vyjíždí již ke stráni.

Zpívá si a píská, pádí

jako sny opilé mládí,

v taktu hřmí kol nárazy.

Malý pastýř na hrázi.

Koni černá hřiva vane.

Z rudých nozder oheň plane,

trup podoben hrozné zmiji,

zmítá se a kroutí, svíjí,

kopyta o spoje bijí,

vše, co v cestě, porazí.

Malý pastýř na hrázi.

Vlaku-draku z dávných bájek,

černý obře, bijce dálek,

vichřic smělý soupeři –

ušetř bolu mateři.

Jako lvice poraněná,

o své mládě oloupená,

se stráně se s křikem řítí:

Uteč! Prchni! Seskoč s hráze!

Dítě mé – ó, Ježíši!

Že travin srp puklý svítí.

Slunce usměvavé krásy,

bílé nohy, zlaté vlasy

klidně rosou umývá si,

slávou hýří ve výši.

Pastýř nezří, neslyší.

Strojvůdce na pákách vise,

bled jak stěna, prosí, sténá:

Brzdo nová, ocelová,

uzdo pevná, zadrhni se

mému draku do chřtánu.

Siréna lká, pára syčí.

Černý topič volá, křičí:

Ženo-matko, na kolena

neklekej tam podlomena,

přiskoč, přines záchranu.

Blednou chmurní průvodčí.

Hoch jim zírá do očí.

Drak poraněn sebou trhá,

zaráží, zas vpřed se vrhá,

oko plné zloby, hněvu

na tu smět, tu lidskou plevu

vybouleně upírá.

Hochu po těle mráz běží,

vlasy hřebíkem se ježí,

srdce v hrdle umírá.

Hlavou jako kmihy blesků

v jednom víru, divé změti

obrazy se rojí, letí,

plné nyvých, těžkých stesků:

Nyní úzkostný hlas matky

křičí naň a volá zpátky,

nyní s divnou něhou v hlase

jeho dřímot dotýká se,

vzbudit chce a nechce, nechce –

a teď zvonek, strážce dnů,

s kostelní sem skočiv věže,

hláskem ze stříbra a spěže

jako pramen žvatlá svěže

u bran jeho bílých snů –

nyní – vždyť to bylo včera! –

rozběhly se do večera

Straka, Lyska, Malina.

Co však teď – –? Dva muži černí,

velcí, hrozní, nedoměrní,

sem se řítí jedním skokem,

křičí cos a svítí okem.

Nechápavě patře na ně,

zdvihne ruku k horské bráně

„tam, tam“ vzlykne ulekaně,

do mdlob klesne hrdina.