MALÝ PRODAVAČ

Kde břečťanová spleť se po zdi táhne

výš nad koridor ztemnělý, jenž prahne

ve výhni blesků slunce ztaveného,

kde ptáci u výklenku kamenného

se sletli houfně, tam jak stinná socha

se černá v temnu vyhublý stín hocha.

Po celý den se městem vláčel prachem.

Jak vesel ráno slunce vlažným nachem

se městem ploužil skromně ulicemi,

s tou nadějí, že všecko prodá, němý

že přijde domů s penízem v noc chladnou,

že vlnou bídy strašlivou a zrádnou

neklesne loďka žití prchající,

že paprsk štěstí zjasní mu sníh lící!

Teď stojíš tu a modrý zrak tvůj hasne

a kučery tvé, vlnící se, krásné,

jsou v čelo vtlačeny, ty dítě z lidu!

Ty znáš jen hmotnou, tížící tě bídu,

jsi nevinný jak duše andělova,

jež křídly ve svatost se noří znova;

tvou hloubkou zraku ke mně vůně stoupá,

kde myšlenek lesk tajemný se houpá;

– ty neznáš ještě světa kal a bláto!

Vím, trpíš hlad a mnoho dal bys za to,

být jedním z těch, jichž kolem tebe kráčí

dav prchavý a veliký... Teď v pláči

při svitu lamp tu hlasům sloucháš tiše;

těch lidí mravy, řeč i život v pýše

je tobě pohádkou, a její taje

jsou snům tvým nedostižny; tvoje žití

je noc, jež beze hvězd se krajem nítí.

Leč v nimbu vyšších, vznešenějších mravů

plá tobě svět, má učenost a slávu.

To denně hlásá potištěná kniha.

Ty neznáš písmen, jejichž proud se mihá

před tebou všude, – cítíš však tím více,

co je to život, světel blýskavice,

dech skleníků i hrobů náhlá plíseň;

tě dojme dívka, zpívající píseň,

tam okna zvábí tebe otevřená,

kde uzříš život rodinný, že sklenná

tvá slza zbloudí ve zrak modrým vztekem,

žes bídný tak a chud, tak dětský věkem!

Jen plesů smích a hudbu, jak se pění,

ty slyšíš dozvukem, jda po dláždění

a zvědav hledíš jako vyjevený!

Ó anděly jsou mladičké tam ženy,

jsou bohaté, – tvá nenávist se budí.

A třeba podjesenní vítr studí,

ty čekáš, maje skřínku v ruce malou,

kde tretky jsou, jež výmluvností stálou

se snažíš marně prodati zde v lidu.

Ten korsem šumí, nechce vidět bídu,

jda za denními svými ideály,

za pitkou, klamem, za štěstím i žaly,

za vědou, modlitbou, za shonem denním,

za politikou, hnusem, povznesením,

a za tím vším, čím dojíti chce k cíli!

Co je ten cíl? – Zda vědí to tak jistě?

Klenutí propasti, jež v srázném místě

je přerýváno vetchým sloupem řádů:

vyrovnat bídu za cíl věčný kladu!

Zná člověk prostý, nebo mudřec, zpilý

snem fanatika, zda zná anděl bílý,

tož poesie jiný cíl a vyšší,

neb věda, berouc v prospěch živlů číši,

by člověk štěstí našel neskonalé?

Rostoucí bído, trapný, trapný žale!

To, hochu, věz, že bídy hrozné zmiji

se každý vyhnout chce, ji prostě míjí.

Ó člověk svobodu již nepochopí,

ni rovnost, ani pomoc, jenom kopí

všech útisků a vražd a krevní zášti

dál bude ostřit v spolku se satany.

Pár andělů jen zbude, aby hrany

všem v bídě skleslým mohli zvonit v nebi,

všem Kristům aby vytrhali hřeby,

všem Ofeliím víčka zavírali,

všech Husův aby popel zulíbali,

a Titanům, jež marně hřměli v bolu,

by z paprsků setkali gloriolu,

až v hrobě budou bídní tito spáti.

Jen protrpěním možno dál se bráti.