MALÝ ROBINSON

Kdes v sbírce památek, kde na vše strany

vzduch starobylostí byl ovanutý,

já starou sochu zřel jsem, nátěr žlutý

na shnilém dřevě byl již oprýskaný. –

Toť Spravedlnost, měla steré rány,

a byla bezruká, trup čněl tu dutý:

ji hodili sem v koutek vyklenutý: –

jen někdy slunce svit se vhoup sem ranný!

A jako ostrov pustý, kamenitý,

jenž dávno ztlumil sopku svého nitra,

sem pavouček se uchyt polo skrytý

a předl denně sítě svoje zchytra,

a v očním důlku jak lesk slzy černý

sám denně střeh’ žal sochy bezeměrný!