Malý román. (I.)

Zda oceanu, jenž spí v luny svitu,

můž’ krásy přidat píseň básníkova?

Tak při pohledu na tebe má slova

mrou bez ohlasu na vlnách mých citů.

Má bytost vášní v sobě rozdělena,

dnes nadšena a zítra zoufající,

dnes hořký úsměv, zítra slzu v líci –

ty vždycky tichá, vždycky žehnající,

ty s celým srdcem žena!

Ne za přátelství, za útěchy manu,

za ducha tvého hloubku čaruplnou,

kde perla vstříc mi každou kyne vlnou,

ne za zář tvého ducha, kterým planu,

ne za soucit, jenž se mnou všecko cítí,

ne za tvůj úsměv sladký, čarosmavý,

ne za tvé skráně vonný vlas a tmavý,

ne za tvůj pohled, jenž mně „miluj!“ praví –

já za víc děkuji ti!

Jak chmurná sfinx teď stojí život u mne,

své otázky v tvář moji vrhá s šklebem,

však nelekám se! Komu slzy chlebem

a přítelem jest ticho noci dumné,

ten zapomněl snů o štěstí a slávě...

Již v boj se vrhám vědom svojí síly,

již z ňader trhám pochybnosti býlí,

vždyť vím, vždyť vím, že tvoje ústa schýlí

se k mojí mrtvé hlavě.