Malý román. (III.)

Vše opouští mne, i ten suchý květ,

jejž utrhla mi kdysi ruka tvá

v ten krásný čas, kdy jarem luh se smál

a láskou život, setlel docela;

a z prstenu, jenž v chvíli soumraku

kdys na mou ruku s tvého prstu sjel,

a duši tvoji snoubil s duší mou,

dnes najednou mně kámen vypadnul,

a tmavou kadeř, v které viděl jsem

třpyt blažených dnů zářit v budoucnost,

tu v chvíli zlé jsem jednou spálil sám.

Vše opouští mne – jedno zbylo jen,

co poesií lidé v žití zvou,

já ale smutkem, který pláče ze sna.