Malý román.

Pro tmavé, dlouhé řasy jí v oči nezapadl

lesk světla, by tam vzplál svým svitem magickým,

v nich svatý, modrý šer jak v tichém chrámě vládl,

kamž padá oknem gotickým.

Obličej něžný, bledý a mramorově čistý,

vlas tmavý halil jí zpol čelo dumavé,

rty jako svinuté dva sametové listy,

dva listy růže krvavé.

A snivá dívčí duše jí dlela v štíhlém těle;

zjev její každého vždy nutil vzpomínat

Goethovy Markétky, než Faust jí řekl směle:

„Smím, krásná slečno, sobě ždát?...“

Můj přítel, idealist, rád měl ji láskou vřelou –

ne láskou, vášní? – ne, to byl as onen cit,

jenž vede novicku v tu celi osamělou,

by mohla jenom Kristu žít.

Jich hovor přitlumený byl rozmluvou dvou dětí,

nad svými nápady, jež propukají v ples,

jich čistý polibek z těch jeden, které letí

jak modlitba hned do nebes...

Tři minuly jim roky v tom zvláštním milování...

Tu v ní, v té světici s cudnýma očima,

se touha ozvala jak bouře z nenadání:

být tím, čím žena býti má...

Můj přítel proklínává teď muže s rudou tváří,

jenž drzou rukou svou strh’ ten květ nevinný,

jenž v létě poveze ji všedně ku oltáři,

však dřív snad děcko na křtiny...

Můj přítel při myšlénce té zoufalostí šílí:

dřív, nežli slední květ po sadech dokvěte,

že ona skloní prs, ten jemu svatý, bílý

k rtům křičícího dítěte...

Nech, příteli, už klidně teď květ ten odekvésti,

je marno naříkat...

Jak káže světa řád,

pro hloupou bobuli květ lilje bez bolesti

vadne a klesá na zem rád...