Malý román.

On měl ji rád. Však hlubším citem tím,

jenž nad flirt zvedá se a k jádru tíhne;

ji s celé duše poznal bohatstvím,

před kterým cynik i v svém ledu jihne.

Ji míti, zváti svou! Toť ideal!

Ji stopoval, za ní se všady bral,

jí básně, kytice a vše, jak víme...

Leč odhodlán, když náhle před ní stál,

jen usmál se a prál:

„Však my si o tom ještě promluvíme!“

Čas letí dál jak okřídlený oř,

svět mnoho od nás chce a v oběť jemu,

ty jiskro citu, utlum se a shoř,

ba v konec dlužno, odříkati všemu.

Sta jiných zájmů, zápasů a snah,

pak nevěděl též, kterak jí byl drah’,

co v jejím srdci pro něj skryto dříme;

vždy nerozhodný jako na vahách

se usmál a děl: „Ach,

však my si o tom ještě promluvíme!“

Tu v únoru, byl právě karneval,

on z plesu unaven již domů přišel,

své našel dopisy – leč teď se

je otevřít, až zítra! Sotva slyšel

hlas tajný v srdci... Nebyla tam dnes,

leč příští týden bude jiný ples,

tam bude snad – tam ve zpovědi přímé

jí poví všecko, co jen pro ni nes’...

Dnes více ani hles,

však my si o tom ještě promluvíme!

A prchl rok a nad hrobem stál již,

nad jejím hrobem, tak to přišlo rázem,

a viděl věnce jen a z kovu kříž

a listí v jeseni se chvící na zem.

Sám v kštici sníh nad jejím hrobem stál

a nevěděl to, jen se v žalu ptal:

„Kam vichrem spějeme a co tu víme!“

A cítil v srdci svém jak velký žal

a škleb, jenž z něho vál:

Však my si o tom ještě promluvíme!