Mám bořiti ještě?

Když všechno již utichlo,

i vichřice i šelest padajícího sněhu,

když všecko usnulo,

i slunce i hvězdy a každý život,

já náhle se probudil z umdlení

a nervy a duše vzkřikly v horečkách za Životem.

Vím, to bylo již pozdě...

...Již pozdě!

– – Teď nepřijde ani jeden takový okamžik.

– – Nemůže, neboť přišel by příliš pozdě...

Již chrámy jsem sbořil... (Vlastně, Život tak činil

a já klidně se díval)

: Mám litovati ztracených pravd,

denním živořením illusí zbahnělých?

: – Jen jeden chrám zbývá: Duše.

Jen jedna zůstala pravda: Obroda v Smrti.

Jen jedna illuse vychází v západě žití: Vítězství Boha.

Tři sloupy věky vztýčené do prázna věčnosti trčí.

– Strhnu-li jeden, sřítí se všechny!

...Pak konec a smích...

Kladivo v rukou zdvižených třímám.

: Mám bořiti ještě?