Mám cestu v lese, na ni chodím snívat.

Mám cestu v lese, na ni chodím snívat.

Je měkká mechem, pryskyřicí voní,

jež tryská studánkami z kory sosen

a v praménkách ji vidět volně splývat

jak slzy, které oči jejich roní

do slunce zahleděny. Věčně zrosen

tam travnatý je břeh a barevnými

jak sklíčky hleděla by božstva na zem,

tak pestrou duhou nad skalnatým srázem

vykvetly květy tvary broušenými.

Rudými ústy vábí maliní

a kámen obalený zimostrázem

nestárne lety. Jak když ojíní

příroda dílo svoje časným mrazem,

tak cesta moje ránem orosena

se leskne stříbrně. Jdu opojena

v mrákotách vůně svojí cestou lesní

a skutečnost tak s pohádkou mi splývá,

že nevím, bloudíc tam, zda duše nesní

jen jednu z vteřin, které štěstí tvoří. –

A jdu a sním. Den hasne unaven,

již slunce krvavě se v zeleň boří

luk širých, mizí, již je zaplaven

kraj šerem důvěrným, již cesta má

jen matným pruhem zdá se. Děsu chvat

mne přepad v temnu; zrakem ruka má

teď stává se, bystrostí její hmat –

a z krásy cesty, kterou pohltil

den odcházeje, jenom tucha zbyla

a ševel hlasů, jenž se zachytil

ve větvích stromů. Bázně ve mně není

však žádné. Jak by cesta rukou byla,

jež bez úrazu vede přes kamení

a do zahrady branku otevírá.

Jdu k domu. Vlídný jeho úsměv bílý

i nocí září. Před brankou tam temnou

zůstala cesta má i opojení.

Však duši mou to bázní neomýlí,

vždyť vím, že jednou někdo srdci milý

v ten tichý domek bílý vejde se mnou.