MÁM CHVÍLE...

Mám chvíle plné revolt, kdy legiony snů

mne vedou spoutaného, tmou nocí, do jícnu

bouřného Říma, nad nímž se chiméry

vznášejí trylkujíce hymnus Cythéry.

Jdu tam kde v tančírnách, ó klenby z porfyru,

se rdousí pro ženy tlupy hýřilů;

kde chrámy v reflexech lamp svých zářivých

jsou kaditelnicemi, jež žehnou k nebi hřích.

Kde člověk staví hutě, cirky, majáky

dle hlasu duše své; kde krásy zázraky

je i ten poslední lupanar napojen,

kde bozi zemřeli a žije heros jen.

Kde putuje smrt v krvi každou slavností,

smrt, kterou zhrdá se ve víru radostí,

kde zákon lásky bývá drsně skandován

od mužů s tmavým vousem a žen kurtisán.

Tam, město divoké, ó semeniště vzpour,

mne žene moje krev, by v zpěvu letních Hór,

kdes v parku žárlivý mne probod’ anonym

a já mřel pro svůj Sen pod žhavým nebem tvým.