MÁM DÍTĚ BÍLÉ...

V mystických nocích, bílých hvězdami,

hle, jak se moje duše chví...!

Touha v ní rozkvétá v sladký plod neznámý,

touha po svatém tajemství.

Mám dítě bílé, mám anděla z ráje

s pohádkou v nitru a s královskou duší – –

Můj Pane, rci mi, zda se to sluší

mřít láskou k andělu z ráje?

Nuž, víš, já umírám v těch nocích hymnických

a v dálky pohlížím, kde tuším posvátný háj – –

Rci, Pane na nebi – není to těžký hřích

pohlížet k hájům a v srdci nést ráj?

Vzývám Tě, Pane můj, rci mi to ve snu

a řekni mi přímo, že hříchem to není – –

vždyť dobře Ty to víš, mému-li požehnáš snění,

že i s tím andělem v náruč Ti klesnu.

A pak Ti povím víc –: Z vděčnosti povím Ti

jak ten můj anděl má oči nebesky krásné – –

Věř, kdybys člověk byl a zřel je v zplanutí,

sám zmaten v háj bys šel, měsíc až zhasne...!

A oltář stavěl bys k zápalné oběti

a v hrobku očí těch klesl bys, Pane – – –

Nuž, rci mi upřímně – když jeho objetí

v svůj Chrám si posvětím – co se mi stane?

V Chrám pyšný, velebný, na jehož oltáři

nádherné lilije pokvetou v množství

a jehož svatyni Lásky plam ozáří

mystickým přísvitem velkého Božství.

V něm zrovna před oltář na vonný trůn

snese se Oddanost v lilje a palmy

a já – – Nuž, rci, Pane, přijmeš mé nábožné žalmy,

když z Chrámu tohoto darem Ti přinesu

píseň svých strun?

Tě vzývám, Nejvyšší – zjev mi to prvním snem –

a řekni přímo, že přijmeš ten písní dar

v úsměvu blahém – –:

sic jinak, Bože můj! – ve vzdoru divokém

Svou lebku roztříštím o oltář v Chrámě Tvém –

a Ty pak, Pane můj, – Dobroto nejvyšší –

budeš mým vrahem! – – –