Mám dost!

Tak pravili mi: „Zanech zpěvu,

věk valně posněžil ti leb,

viz v lidských utrpení zjevu,

čas píseň zanáší jak plevu,

jsi stár, máš ženu, střádej chléb!

Hleď na bedlivé druhy svoje,

k nim hojnost snáší se i čest,

a zlato třpytí se jim s kroje, –

ty za čapkou máš kousek chvoje,

květ na srdci, leč prázdnou pěst.

Kam vede onen život ptačí?

Nuž, změň se, spěš!“ – „Ne, dosti mám,

mně chvoj a kvítí k blahu stačí,

ať stane se, jak Pánbůh ráčí;

já za chléb duše nedávám!“