MÁM DRAHOU KNIHU...

By Růžena Jesenská

Mám drahou knihu, která v hrobě byla,

slzami nasáklá je, desky zpuchřelé

stříbrnou plísní voní, tma se skryla

v záhyby listů, jichž se dotkly nesměle

podivné oči tvorů ze hlubin

a Smrti stín.

V té knize čítám, okna kathedrály

když svítí průsvitně, jak ve klenbách

by z hrobek svých k modlitbám mrtví vstali

a tiše zalkal stínů chmurný sbor,

jak Poeův havran v drahé knize mé:

„Nevermore!“

K té metě později neb dříve dojdeme,

až v naše Sny tma spáry svoje zatne,

a všecko bude minulé a nenávratné.

Čtu sloky ponuré a v úzkosti se ptám,

kam ještě jdeme, kam, –

kterému Slunci vstříc

a které Noci, nežli zkamení

nad námi osudné, všech ukončených vzniků znamení:

záhadné a prosté: „Nikdy víc!“