MÁM-LI CO SPOLEČNÉHO S P. V. DYKEM?

To bylo za dnů mladosti

tak před patnácti lety,

že člověk z pouhé bujnosti

své měnil toiletty.

A mnohý nahý přišel, vzal,

co válelo se v domě –

nu, dobrodiní udělal

jsem často nevědomě.

– Jak pak se, pane Dyku, vám

v tom šatě chodí? Placet?

(toť latinské je!). – Jen se ptám,

nic nemusíte vracet.

– To byl kdys háv můj lyrický

a leckde se teď nese,

však vy jste člověk praktický

a v mnohém vyznáte se:

– Knoflíky nové má teď frak,

jsou sežehleny spodky,

a vidno, nyní žlutý lak

na moje máte botky,

– nu, toť věc vkusu. Ale plášť

se vydařil vám věru,

podšívka rudá svítí zvlášť

efektně v ulic šeru!

– A chodit tak v tom obleku

a láti jeho dárci

po široku a daleku –

jste originál arci!

– A že jste byl vždy přebystr,

jste literární perla –

oh, lehce může filistr

vzrůst na Verfluchter-Kerla!

– Jen poplést trochu láním svým

kavární Pavly, Petry –

a už jsou vaším vlastnictvím

ta metra i ty metry!

– („Metra a metry“– jasno už?

„inferi“, trvám také?

Čiperný získá u nás muž

znalosti všelijaké!)

– Však v plánech račte pozor dát!

Je lehko lidi zmásti –

však aby nevlez diplomat

si do svých vlastních pastí!

– Když trháte mé kalhoty,

jež máte na svém těle –

nevyjde pak kus nahoty

na boží světlo stkvělé?

– A jak pak má být, řekněme,

i v dalším žití toku?

Což pak ty dnešní šaty mé

za ňákých dvacet roků?!

– Labuntur anni. (Latina

a smutného cos značí)

ať potom není příčina

k bezúčelnému pláči!

Nu dost. To je to společné,

co s panem Dykem máme.

To na otázky všetečné,

bych ukonejšil známé.