MÁM PLNÉ SLUNCE RÁD... (I.)

Mám plné slunce rád, tak v srpnu, červenci,

ne noci unylé a teskné za měsíce

(kdy po sšeřených cestách chodí milenci,

jdou, v pasu drží se, lži sladké hovoříce).

Mám plné slunce rád, jak v dál se rozlévá,

kdy proudí po rolích jak rozžhavená řeka,

kdy v jeho objetí až člověk omdlévá,

kdy v každé haluze tříšt bílé záře stéká.

To země zachvívá se v jeho laskání

a pocely té záře ssaje roztouženě,

a slunce, milenec, se vroucně uklání,

jak spělo v náručí by milované ženě.

Je tvrdě upřímný tak jeho polibek

jak vášnivý a hrdý dotek bojovníka,

jenž v plné síle mužství k mladé ženě klek’,

ji sevřel horoucně, až bolnou slastí vzlyká.

A je to milenec jak z dávných mythů dob,

jenž plane vášnivým a silným milováním,

a v lásce té je rozkoš nejvyšší i hrob,

je moři podobna i naostřeným zbraním.

Mám plné slunce rád, ten velký, slavný proud,

tu sílu zázračnou i sladce dobrotivou,

jíž chtěl bych do všech cév se dáti proniknout

a jako ona dlouze rozlíti se nivou.

Mám plné slunce rád, že v jeho záplavě

sen hrdý o vzruchu a prudké síle žije,

že rudý, krásný květ pak vzplane přežhavě

a divnou vůní svojí všecky smysly spije.