MÁM PLNÉ SLUNCE RÁD... (II.)

Jen jeho pod dechem se kříží životy,

stvol květin, trsy trav se z černé půdy vztyčí,

chléb vezdejší jen z jeho vzroste dobroty,

jen pod polibky jeho žitné stéblo vzklíčí.

Když jeho láska lůno země oplodní,

pak teprv zachvěje se tuchou roditelky,

pak teprve se v brázdách hnědých zúrodní

a tajný početí děj prochvěje jí velký.

Když za léta se vlní zlatý žita lán

a z jeho šumění jak sterý hlas by zpíval,

zdaž není chvalozpěv to, jímž je uctíván

ten dárce milosti, ten plavý, svatý příval?

A po všech mlhavých a teskných zimy dnech,

když vlídný paprsků spád na oknech se láme,

jak vzepne páž se k záři v prudkých záchvěvech

v to pozdravení sladké, přátelské a známé!

Ó živote, ó světlo, sílo laskavá,

jež hubíš temnoty, když ke smrti nás raní...!

...Mám plné slunce rád, že žití rozdává,

v něm láska, síla, touha, vznět a požehnání.