MÁM PLNÉ SLUNCE RÁD... (III.)

Všecku tu živelnou radost

člověka dávného z dětských dob lidstva,

kdy ruce vztahoval k světlému božství,

plně tak chápu!

Chápu ten vášnivý, němý a pokorný vzlyk,

chápu to horoucí, prosebné sklonění šíje,

slavně když nad obzor vyplula z jitra

zářící koule;

jasná a velebná, úsměv jež poslala dálkám

v tisíci odrazech světla, jež na rose květů

pestrou a nádhernou proměnou barev

zahrála tiše!

Na strmých temenech horských a v objetí hlubokých lesů

dávný ten člověk, jenž polo byl dítě a napolo zvíře,

v úžasu němém a blaženém k zemi se skláněl

před bohem světla!

Jaký to prudký byl pocit,

závratný, hrozný a sladký a velký,

který mu tenkráte prošlehl duší,

tak ještě prostou a nerozbrázděnou!

Jaký to mocný byl výkřik,

jenž se mu ze hlubin divoce vydral,

plnou když zátopou bílého světla

rázem byl zatopen!

Rozkoš a hrůza a bezmezná úzkost

byla v tom výkřiku, byla v tom náhlém

sepětí dlaní!

...Všecku tu živelnou radost

člověka dávného z dětských dob lidstva,

kdy ruce vztahoval k světlému božství,

plně tak chápu!