MÁM ŘÍCI VÁM...

Mám říci Vám, co v srdci mém se děje,

když očí Vašich hledím do hlubin,

či zjevit mám, jak myšlénka má spěje

Váš tisíckráte zlíbat’ světlý stín,

jak vřele toužím – žel Bůh, bez naděje –

svou hlavu sklonit’ ve Váš dětský klín

a ze rtů Vašich vnímat’ blahé zvěsti

o lásce milenců a jejich štěstí?

Mám uvolnit’ své vášně upoutané

jhem pochybnosti v možnosť sladkých chvil

a odkrýti své srdce touhou štvané,

jež sledovalo pochybený cíl,

či vyčkat’ mám, až do duše mi svane

Váš luzný obraz nové zdroje sil,

bych v posled ve vítězném s Vámi boji

moh’ říci Vám: nuž miluj mne, buď mojí!?

Mám říci Vám, jak velmi líto je mi,

že v žití svém tak pozdě zřel jsem Vás,

jak srdce vlahne krve krůpějemi,

tu bije bleskem, chabě sténá zas,

jak povrhám již svými city všemi

v tom poznání, že nevrátí se čas,

kdy bez hříchu jsem Vás moh’ v náruč spjati

a čelo, oči, rty Vám zulíbati?

Mám zjevit’ vše, co slovy říc’ se nedá

bez zjitření mých nescelených ran,

co oko moje marně v Vašem hledá:

tož víru v lásku, blaha rajský stan,

jak v nitru mém vše trpkosť, žal a běda,

že bouří života jsem na poušť štván,

z níž bez shroucení ideálů není

víc možné žádné, žádné navrácení?