Mám teplo vlažné v srdci zas...

Mám teplo vlažné v srdci zas

jak země po dni, v němž vše vřelo;

snad že jsem hladil ten tvůj vlas

a líbal tvoje horké čelo?

Tak večer bývá na stráních,

kde šípek mdlý se ztápí v prachu,

tak polím bývá v horkých žních

a ovoci, když zraje v nachu.

Tak po dni horkém samotám,

tak vyprahlé zdi hřbitova je,

kde ostružina sem a tam

se kývá a kde v parnu zraje.

To teplo, jež v mé duši jest,

tak vzdušné je, hasnoucí zticha:

tak balvan večer v sklonu cest

ti teplem dne vstříc ještě dýchá. –

A sarkasmu ještěrka mdlá,

jež na slunci se vyhřívala,

teď v stíny duše zapadla,

by nerušeně, tiše spala.

Jak v pasece a vývrati

vše světlem vzplá, když noc jde dlouhá, –

též přišel čas, kdy vyzlatí

mou duši soucit, štěstí, touha, –

mám teplo vlažné v srdci zas,

jak země po dni, v němž vše vřelo;

snad že jsem hladil ten tvůj vlas

a líbal tvoje horké čelo?