Mám zlost.

Čas volal mě: „Hej, pěvče, hej,“

a vážně prstem kýval –

„ven, neotálej, neváhej,

buď, čím jsi ondy býval!

Či nevěren ti verš a rým,

že nedbáš rodných luhů?“

Ba ne, mám zlost, že lhostejným

jde u nás nejvíc k duhu.

Že nechce Pánbůh sevřít v pěst

tu chásku plnou hříchů,

jež v srdci má jen klam a lest

a boha v tučném břichu;

že táta syna vodí slep –

a vděčný syn zas tátu –

ne vlast kde volá, ale chléb

a porta na kabátu.

A takých lidí pěvcem být?

Ne, chraň mě ruka Páně!

Spíš chtěl bych dudy uchopit

a stisknout k pádné ráně;

druh k druhům raděj bych se dal

a cepem ostrých hrotů

ven, po husitsku vydudal

tu zlořečenou rotu. –