Máme se rádi.

Máme se rádi včera i dnes,

po letech, v stáří, jako kdys v mládí,

když kvetly fialky, když kvete vřes

v sněženkách, ve sněhu máme se rádi.

Co jsou nám léta, co jiný ten svět,

co jiné způsoby, vzhled jiných tváří?

„První vlas šedivý?“ – Ach, drahá, to květ,

na nějž tvůj úsměv, tak slunečný, září!

Slunečný z jara, – teď, když je sníh,

slunečný věčně, jak jsme tak svoji,

tvé ruky stisknutí, jas v očích tvých

slunečný věčně v života boji.

Na lukách jíní a zamžen je luh

obilí s lechou požato cele,

první tam brázdu juž vyoral pluh,

pojď, já ti zulíbám tu na tvém čele!

Fialky odkvetly, kvete už vřes,

dceruška naše už myrtu si vsadí; –

kolik že roků svoji jsme dnes?

nečítej, nečítej, – máme se rádi!