MAMINCE

Slyšíš, jak v souzvuku jara

zazněla píseň má stará,

jak lesy sladce jí šumí

v mladistvé sny mé a dumy,

jak zpito životem, blahem,

z jitra i v soumraku vlahém,

srdce mé s ptáčetem zpívá,

touha má – bystřina divá –

vesele cestu si razí

přes hory, doly a srázy...

Radost má z mrtvých zas vstala,

a to vše Ty jsi mi dala.

Vidíš, jak oblity září,

před mojí zjasněnou tváří,

rozkvetly dny jako květy

a já v nich objala světy.

V plamenném letním svém žáru

zřela jsem krásu všech darů,

chutnala polední hody,

viděla zráti své plody

na sněti života stromu,

děkovat vím dobře komu...

V nich celá duše má vzplála,

jak ony vděčnost má zrála,

a to vše Ty jsi mi dala.

Cítíš, jak zima se blíží,

stíny se kolem nás plíží,

chladný van do cesty věje,

jen teplo lásky Tvé hřeje...

A tu se chce mi jít zpátky,

prožít zas dětství sen krátký...

S Bohem, vy daleké břehy,

srdce chce jen trochu něhy...

V náruči Tvé není boje,

v ní jsem zas, maminko moje,

po letech holčička malá,

a to vše Ty jsi mi dala.