Maminka

Stoh novin jsem přečet – trudno je číst:

jen rvačky a rvačky a rvačky!

A zrak se mi klíží, z ruky pad list,

již tlouci počínám špačky.

A zdá se mi sen, jak venku bych kdes

byl na mezi za chalupou,

a nebe jak umyto, navoněn les,

a já jsem tu s chlapců tlupou.

Je Rašín tu, Herben i několik,

jichž neznám, a Klofáč a Hlinka

a Modráček, Švehla, Stivín i Dyk,

a Tomášek zvoncem tu klinká.

Jak já se k nim dostal, milý ví Bůh,

to už tak do snů snad patří;

no, byli jsme všichni druh jen a druh,

ne, byli jsme vlastní bratří.

A pěkně jsme hráli si chvilek pár

a vedli si jako už zralí,

než potom, ví Bůh, kdo počal ten svár,

jsme všichni se do sebe dali.

A maminka – byla tak nemocná! –

se před domem na slunci zhřívá;

jak prvně když zří, co dávno tak zná,

se na vše kol sladce dívá.

Tak krásná je, třeba v tváři sta rýh,

leč na křik náš zahrozí: Děti!

A celý už chumáč s meze se zdvih,

a všecko k ní žalovat letí.

A maminka všecko srovnává v ráz:

„To přejde, jen počkejte do let!“

A věru, jak maminčin zazní hlas,

už rána přestává bolet.

„To nemyslil zle tak, jak ti to řek!“

a cítíš hned smíření vnadu,

a dí-li: „Dám jiný ti skroječek,“

už ani necítíš hladu.

A maminka trochu se zachvěla,

či se mi jenom tak zdálo?

„Což kdybych vám byla umřela?

no, scházelo, děti, málo.“

To už nám dodává na konec,

a každý odpor se láme,

a jak se ptá: „Máte mne rádi přec?“

už voláme všichni: Ach, máme!

Hned jeden ji líbá v čela stín

a druhý v bolestné rysy

a třetí a čtvrtý pad jí v klín

a pátý jí na krku visí.

„Tak dobře!“ maminka povídá

a v očích má démantů blesky.

A já vím, že všecko jen se mi zdá,

a přec mi tak teple a hezky.