MAMINKA V NEBI

Dlouho už klíčník nebeský

nevpouštěl branou celou.

Věru, že div se nepřetrh’,

vida vás přenesmělou.

Celá nebeská kapela

kolem vás jedno kolo:

otec náš přemilý

na trubku má hned sólo.

Pavlínka, vaše dceruška,

jaká to chvilka tklivá! –

s andílky křídlatými

„To naše stavení“ – zpívá.

Táta váš – matka ne! –

i tady rád nemá písně.

V nebeském dvoře, panečku,

musí se šafařit přísně.

„Vítej nám, srdce přezlaté,“

Panna Maria řekla,

čelo vám zlíbala,

pokorně jste si klekla.

A když vám hladila

to drahé vlasů jíní,

slzičky jste si setřela,

ptala hned po kuchyni,

že jako práci zvyklá jste,

pozdě spat, vstávat na úsvitě –

Za ruku něžně vzala vás,

odvedla k svaté Zitě.

Nebeský klíčník jako sloup,

ústa má dokořán:

„Snad tady nechce robotit?!

To tady nebylo, pro pět ran!“

Pojednou plesk’ se do čela,

kalupem k bráně chvátá.

To tady také nebylo:

Zapomněl zavřít vrata.