Mandarini.

Na mém šálku z porculánu

blaženi a dojati

na každou se šklebí stranu

mandarini copatí.

Uzavření v sebe zticha

stopují kýs rajský sen,

patří, jak jim roste z břicha

lotosu květ modrý ven.

Kolem nechť svět vře a hlučí,

štěstí zdají se být vzor;

kontemplace ve náručí

co jim citů, vášní spor?

Co jim různá hesla módy?

Přeletěla, přeletí...

v nich je tolik snů a shody

s věčným klidem v objetí.

Šálku slupka průsvitavá

když vzplá čaje jantarem,

vzplá též jejich lysá hlava

růžovým jak požárem;

v oku mdlém se též to mihne

v přeletavém úkosu,

přece však se nepozdvihne

od svatého lotosu.

Často věru utrmácen

shonem dne a vřavou již,

ptám se v tupém smutku schvácen:

Není líp, tu svrhnout tíž?

Žíti svým snům a jen sobě,

nechat vše kol v boji hřmět,

stát se cizí vlastní době,

svých jen ňader pěstit květ?

Nebylo by mnohem lépe,

v svoje ztopen nadšení

stopovati velkolepé

jiných světů vidění?

Zvolna strhat všecky pásky,

jež mne víží ku lidem,

v Nirvanu zřít bez otázky

s usmívavým poklidem?

Jiný hlas však vstává ve mně

a já dojat naslouchám:

Bojuj, dokud syn jsi země,

k snění dost máš času – tam!

Ti dva tvoji čínští svatí

v mystické své rozkoši

směšní jsou své ve závrati,

v extasi své – slaboši.

To je život! – Ať to bolí!

tuhé tření sporných ker,

hlubá, pracná brázda v poli

a pak tichý svatvečer.

Tvoje síla je v tvém činu

přes škleb davu i dne tíž;

zázrak, jako mandarinu,

nestane se ti, přec víš!