Mandát Luciperův. (I.)

Kdys seděli jsou za mříží

v zlé naději tři rytíři.

Ach! zejtra měl je pasovat

oprátkou lněnou kmotr kat.

Dí první: Bratři, zle je, zle,

jak zejtra se nám povede!

Dí druhý: Zejtřek děsí vás?

Čert za pačesy chopí nás.

Bá! k čemu hloupé skučení?

– dí třetí – vímť já spasení.

Po bábě umím čarovat,

nemá se zejtra spotit kat!

Já, bratři, čerta přivolám,

jenž jednoho z nás zvolí sám:

ten do pekla s ním musí jít –

a druzí budou volnost mít.

Zda chcete?... – Jen ho přivolej

čert jednoho si z nás již měj!

Kdo z nás má jít, los rozhodni,

jen dva když budem svobodni! –

Čáry se statně povedly:

než vězňové se ohledli,

s kopytem milostpán tu stál

a kostkami si v drápech hrál.

– Zdar, páni, přeje vám pan ďas

a spásu nese dvěma z vás.

Jde na jisto, ne na klamy,

račte si hodit kostkami;

kdo nejméň ok si vyhodí,

ten do pekla mě provodí. –

A nejméň ok nejmladší měl.

Jak čert ten případ uviděl,

kol pásu levicí ho vzal,

a pravicí v zeď zabouchal.

Stěna se v otvor rozpukla

a chasa prchla prožluklá:

dva do světa šli samý žert,

s nejmladším letěl vzhůru čert.