Mandát Luciperův. (II.)

– Zdaž, brachu, byls kdy pobožný? –

ptal v letu se pan Dvourožný.

‚Já modlil se jen, když jsem krad,

by pánbůh ráčil požehnat.‘ –

Čert nápadu se pousmál:

a byli mžikem sto mil dál.

– Zdaž rodiče jsi ctíval své,

jim pomáhal, když bylo zle? –

‚Pomáhat, pane, těžko jest,

když poznat je jsem neměl čest!’

Čert hladě bradu zas se smál:

a byli skokem sto mil dál.

– Měls milou kdys, čis ženatý? –

ptál dál se huňáč rohatý.

‚Ach, ženu mám, a v tom je chlup,

ta nepustí tak snadno lup!‘

Na to čert víc se neusmál,

a nežli byli sto mil dál,

naproti zřeli letěti

ženu na starém koštěti.

Ač bystří byli v pouti své,

přec nebylo lze vyhnout se.

– „Aj, mužíčku, kam letíš, kam?

mluv pravdu, ztrestám každý klam!“

– Jdi k šípku, babo, čert praví,

já nesu si ho z šatlavy. –

„Hoj! starý kozle, k slovu stůj!“

– Jdi stranou, babo, on je můj! –

„Co babo –? Mně je třicet let!“

– Jdi stranou, dokud zdráv ti hřbet! –

„Však nedbám tvého já hluku!“

– Vari, na masť tě utluku! –

„Dej mužíčka mi, můj on jest!“ –

Čert k odpovědi zvedl pěst,

a dopáliv se, tak byl hlup,

že s levé pustil vzácný lup,

jenž na štěstí spad v mandele

a zůstal zdráv svém na těle.

Však čert a baba nahoře

se rvali v šedé prostoře.

On chytře urvav koště jí,

je shodil k zemi v naději,

že baba za ním poletí –

však běda, ona v zápětí...

za ohon se ho chytila

a do pekla s ním pílila,

kde čerti velcí i malí

ctný párek s chechtem vítali,

ba taký smích zněl ze všech sfér,

že smíchy slzel Luciper.