Mandragora.

Před Norimberkem rozložen byl Valdštýn se svým táborem.

Noc tmavá byla, pochmurná, to noc před prvním únorem,

kraj samý led a samý sníh a vítr fičel, severák,

až od úst lidem mrznul dech, až ve vzduchu mrz’ rychlý pták.

Tu stráží křik a vojska ryk: Byl chycen jakýs dobrodruh.

– To špehoun, na strom první s ním! Dál pochodní se čeřil kruh.

– Ne, k vůdci s ním, ať soudí sám! V to polnice pad’ hlasný jek

a Isolani s Buttlerem již dobrodruha ve stan vlek’.

Nad mapami tu zadumán u kvadrantů a v středu knih

bděl vůdce v hvězdách stopuje běh cizích osudů i svých.

– Co stalo se? – Zde vyzvědač – rač soudit nad ním, pane, sám!

– Ty’s Hebrej! – Ano, pane, rač si vybrati, zde jest můj krám!

A rázem mužík zrzavý již skládá s beder starý vak,

jej otvírá a šklebí se: „Mám vzácné věci, žádný brak,

jsem jako alchymisty půl, vše najdeš zde v mém tlumoku –

zde Aronova zkvetlá hůl, zde, Alborak když do skoku

se pustil v cval a podkovu když ztratil zlatem zářící,

již hledá věrný Musulman ve blýskajícím měsíci,

zde máš ji, pane! – Směješ se? Zde Evy jab’ko hříšné též,

zde Al-Rašida tajný klíč k haremu nebes nalezneš.

To neláká tě? – V krámech mých ty lhostejně se hrabeš dál?

Hleď, tady mandragora jest, již míval druhdy Rudolf král;

to divný, divný kořínek, jak mužíček je chlupatý.“ –

„Co pravíš?“ ptal se Valdštýn hned a poslouchal již dojatý.

„Slul Thrudacias, červenou na tílku nosil košilku,

spal v ebenové skřínce své, však zdřimnul jenom na chvilku.

Jak nový měsíc nebem vzplál, tu probudil se v divý chvat

a přežalostně zaplakal, neb tu se musil vykoupat.

A ženušku měl rozmilou a jméno její Marion,

a ta se rovněž vzbudila, když vyšel měsíc v nebesklon,

a plakala a kvílela, až s Thrudaciem veselí

je vykoupali vespolek v lidského mléka koupeli.

Pak oblečeni pěkně zas do hedvábí a šarlatu

si lehli v úzkou rakvičku pod baldachýnem z brokátu

a spali, tílka chlupatá tisknouce k sobě navzájem,

než měsíc plný v běhu svém obletěl bídnou naši zem.

Když Rudolf král, buď požehnán! – šel k otcům – jaký pláč a žel,

na mandragory ubohé hofmistr dávno zapomněl;

tu starý mnich, jenž v středu svic u katafalku v modlitbách

dlel, náhle slyšel v půlnoci kvil tajemný – jej schvátil strach.

Tam z klenotnice císaře to znělo žalně víc a víc,

tam z kuchyně těch kouzel všech, tam od retort a od krabic,

i svíci vzal a kráčel dál a poslouchal ten pláč a kvil,

až u té skřínky z ebenu se, divně dojat, zastavil.

V tom Thrudacias vztyčil se a z rakvičky té víko strh’,

pak na ubohou Marion se jako živ a šílen vrh’;

tu jizbou chlupy lítaly, on roztrhal ji v prach a dým;

pak pad’ a chcíp’ – zde kořínek ti pouhý, pane, nabízím.“

Ztich’ Hebrej, v tváři divý škleb, a mandragoru Valdštýn vzal,

kořínek dlouho prohlížel a pak se nad ním zadumal,

to vskutku lidské tváře tvar i tílko v chlupů rubáši.

„Co, starče, měl bych dělat s tím?“ – „To, pane, štěstí přináší!“

A Valdštýn hleděl na kořen. – „Zde vskutku jako oček tvar;

i víčka zde i zornice, jen schází lesk a schází žár,

zde vpadlá, úzká prsíčka, zde zakrsalých rukou sled

a celek tvrdý kořen jen – ó klamné dno ty lidských věd!

Kde pravdy zdroj, kde pravdy číš, a kol jen samé mátohy!

Lže pevná zem i člověk lže, jen hvězdy nelhou oblohy.

Těm věřím jen!“ – Však posléze vzal mandragoru s úsměvem.

„Co za to chceš?“ – „Svou svobodu z tábora s volným průchodem.“

A vůdce hlavou pokývnul a na stráž před svým stanem hvizd’,

a Hebrej samá úklona se vzdálil svoboden a jist.

Nad mandragorou vůdce bděl, juž půlnoc zde, slyš stráží hlas;

je třeba tábor obejít, než upře oči v hvězdný jas.

Vzal mandragoru, za ňadra ji strčil si a vyšel ven.

Šel v řasnatý plášť zahalen – kol ticho hluboké a sen –

Jen sem tam ohně hořely a chýlily se již v svůj sklon –

To, věru, divná pohádka – Thrudacias i Marion!

Ba podivná – a jak by ne? Ta bajka zvoní z dálných Čech,

a Valdštýn stanul v myšlenkách. – Jak dávno nebyl v krajích těch!

A viděl zem a viděl kraj a viděl staré Hradčany

nad městem v hloubi jako z par do večerních par vetkány.

Tam jeho choť – proč v cizině má týrat se a plahočit?

Zda není lépe pánem tam, sám králem, českým králem být?

Proč nemoh’ by? Co vadí mu? Jen zmužilost a odvaha!

Zří město v mlze, slyší hluk – do dálky ruce rozpřahá.

V tom divý šum jej splašil z dum, kol něho tmavý stín se kmit’,

to bylo bleskem, noční pták jak byl by kolem něho lít’,

však ránu cítil na prsou, vzkřik’ – ale v dáli byl juž stín. –

Jen blesk to byl, jejž pohltil do pláště svého noci klín.

A vůdce vrátil se v svůj stan a byl v své duši divně hnut –.

Hle, jeho plášť a kabátec pod pláštěm dýkou probodnut!

Šat rychle stáh’, za ňadra sáh a mandragoru vyňal ven

a chvíli, věru, nevěděl, zda přelud to a divný sen;

ten zrudlý kořen chlupatý se celý krví rumění,

a na šatu i na plášti je rudé krve znamení;

o mandragoru odrazil se dýky ráz – zda bděl či snil? –

teď jasně zřel, Thrudacias že teprv nyní mrtev byl.