MANDŽURSKĚ JARO

Šel s námi tichý večer spat,

šedivé přítmí stříbrem skropil,

v mhy mléčný závoj zatáh sad

a střechy v modré dýmy stopil.

A nezapěli slavíci

a nehučely gongy od pagod. –

Nám píseň, lásku slavící,

lkal starý čínský vodovod.

Hrál gramofon a valčíkem

se chvěly stromy. Táhlý křik

šel k hvězdám. Věkovitým snem

k nám skřípal čínských huslí vzlyk.

Pod okny přeli se dva kuli

o peníz z mědi. Velký stín

vzal v náruč stromy, jež se pnuly

k nebi jak přízrak rozvalin.

Já necítil, kde jsem, kde budu.

V prostoru světa s tebou sám,

z kořenů vyrván, rodnou hrudu

já z dálky slyšel volat k nám.

Kol revoluční písně zněly,

syn lidský ztékal nebes sráz.

Kus nebe duše strhnout chtěly

a nalezly jen smutek zas. – –

Tak plakal čínský vodovod...

Já chtěl, by svět šel s námi spat,

však chaos vřel a nikde bod...

Tak mláda jsi a tak jsem mlád!